Bílí otroci v Africe
V 17 století byla v Alžírsku a Tunisku spousta křesťanských otroků na prodej. V roce 1630 jejich počet dosáhl 32 tisíc. Je záhodno samozřejmě poznamenat, že křesťané zase ve velkém obchodovali s černošskými otroky a v křesťanských zemích bylo i značné množství muslimských otroků. Muslimští otroci byli většinou využívání jako veslaři či na další namáhavé práce a málokdy byli vykupování. Naopak bohatí křesťané většinou zaplatili za propuštění výkupné a i těm chudším občas kynula naděje, že budou vykoupení z veřejných sbírek, které se v křesťanských zemích pořádaly.
Berberští piráti buď přepadávali lodě plující ve Středozemním moři, nebo pobřežní města a vesnice. Ti, kteří padli do zajetí, byli vyslýchání ohledně majetkových poměrů a řemeslné dovednosti, kterou mohli nabídnout. Bohatí zajatci se často snažili zbavit svých cenností, aby bylo po jejich rodině požadováno menší výkupné a proto korzáři tvrdě vyslýchali i kapitány zajatých lodí ohledně bohatství cestujících.
Jako součást placení daní se zajatci nejprve předváděli pašovi, který si mohl vybrat, pokud měl o nějaké zájem. Otroci určení pro pašu byli většinu muži, kteří pak byli přiděleni na veřejné práce. Na trzích bývaly oddělené místa pro prodej mužů a žen. Muži se prodávali obnažení a hodnotila se jejich fyzická kondice. Velký význam měla kontrola chrupu, protože značná část zajatců se prodala jako veslaři na lodě, kde jejich hlavní potravou byly tvrdé suchary. Důležitá byla prohlídka jejich rukou, které poskytovaly informace o společenském postavení zajatce. U mužů se rovněž zkoumalo, zda jsou obřezaní, protože Židé měli pověst, že dokáži sehnat vysoké výkupné a tudíž se takový zajatec prodal dráž. Vyšší cenu mívali i kněží vyššího postavení, neboť Vatikán za ně většinou zaplatil výkupné. Význam mohla mít i fyzická krása, neboť ve velkých otrokářských městech bývala vždy poptávka bohatých homosexuálních zákazníků. Ženy se prodávaly oblečené, ale skutečnému kupujícímu byla povolena důkladná prohlídka. Ženy se hodnotily především podle krásy a věku. Levnější otroci se běžně prodávali hromadně.
Otroci, kteří sloužili pašovi na veřejných pracích, nežili u něj na dvoře, ale ve speciálních velkých domech pro otroky, kterým se říkalo bagnos. Často byli rozpoznatelní podle vyholených hlav a oholených vousů. Ti, kteří měli to štěstí, že nesloužili na galejích přikování u vesel, pracovali v kamenolomech, v loděnicích a na stavbách.
Často používaným trestem za přestupky byla baštonáda, kdy byl provinilec povalen na zem a jeho kotníky byly připoutány k tyči. Na chodila se pak vysázelo 150 až 200 ran, což mohlo vést ke zmrzačení. V těchto časech ale byli otroci levní a majitelé nebyli motivováni ekonomicky, aby se o ně starali. Nechránil je žádný zákon a neměli k nim ani morální povinnosti, neboť se jednalo o bezvěrce. Na druhou stranu, otroci v bagnos prý mívali volné pátky a občas hodinu či dvě mezi dobou, kdy skončila práce a vrata bagnos se na noc zamkla. V tu dobu si mohli otroci soukromě vydělávat, ale část výdělku museli odevzdat jako poplatek za ubytování a jídlo. Otroci se také skládali na to, aby si mohli platit vlastního kněze, většinou se rovněž jednalo o zajatého otroka.
Otroci soukromých vlastníků pracovali v zemědělství, často ve vnitrozemí, kde občas padli do rukou nájezdným Berberům a většinou tím ztratili i tu mizivou šanci na nějaké vykoupení, dále pracovali v domech bohatých pánů jako nosiči, metaři, zahradníci aj. Ty z otroků, kteří měli nějaké řemeslné dovednosti, často pán pronajímal dalším zájemcům. Někdy vyslal otroka ráno do města, aby se večer vrátil s určitou sumou peněz pod trestem bití, pokud dostatečně nevydělá. Takoví otroci nosili na nohou železné okovy a těžké řetězy.
Několika málo otrokům se podařilo zbohatnout obchodováním, především s alkoholem, protože muslimské zákony přísně postihovaly obchodníky s alkoholem, ale byly mnohem benevolentnější ke konzumentům. Někteří podnikající otroci si tak přišli na slušné peníze, když si otevřeli taverny v bagnos či prodávali přímo muslimským zákazníkům.
Výhodou se také stala konverze k islámu, byť k ní často nedocházelo. Pokud otrok konvertoval, nezískal tím svobodu, ale nemohl už být posílán na nejtěžší práce na galeje či v kamenolomech. Majitelé otroků většinou nechtěli, aby otroci konvertovali, protože tím se omezovalo jejich pracovní využití a rovněž kruté zacházení a klesla jejich případná cena při dalším prodeji.
Vykoupit otroky se snažily řády Trinitariánu (založen v Itálii) a Mercedariánu (založen ve Španělsku), které pořádaly sbírky v křesťanských zemích. Nicméně podle odhadů se každý rok vykoupily 3 až 4% z celkového počtu otroků, tudíž většina zajatců nakonec spočinula v neoznačených křesťanských hrobech za hradbami městských zdí.
Kde koupit knihu Ztraceno v písku
Knihu v roce 2014 vydalo nakladatelství MILLENNIUM PUBLISHING s.r.o.
